Později se objevují větší nákladní čluny bez plachet, pohybující se po proudu tzv. „samotíží“ a proti proudu s pomocí tažné síly dobytka, pro který byla na vhodném břehu udržována schůdná cesta. Převratným bylo použití parního stroje pro pohon kolesových parníků, jako byl první český parník Bohemia, spuštěný na vodu roku 1841, ještě později pak pořízení ocelového řetězu, položeného na labském dně na trati z Německa do Čech. Po něm pak speciální plavidla s parním strojem na palubě, tzv. „řetězáky“, (u nás od r. 1872), dokázala „šplhat“ proti proudu s dosud nevídaným nákladem až deseti člunů po tisíci tunách… Právě v této době – v poslední čtvrtině 19. století, se v Roudnici na Labi objevila pravděpodobně první loď, o které víme, že její účel byl, dnešním slovem řečeno, sportovní. Byla to pravá indiánská kanoe, kterou z Ameriky přivezl, podle jedněch, nebo z Ameriky získal, podle druhých, na Labi u Roudnice však určitě poprvé v Čechách vyzkoušel, osvícený roudnický lékárník, Ph. Mr. Ferdinand Zinke. To bylo roku 1875. Zde je možno hledat prvopočátky sportovní plavby v Roudnici n. L., zároveň samozřejmě s rozvíjejícím se, tehdy oblíbenějším sportem- veslováním, zastoupeným u nás jedním z prvních veslařských spolků v Čechách – spolkem ČAC. Ten je spojen zase se jménem významné roudnické rodiny Švagrovských a s rodem majitelů roudnického zámku, knížat Lobkowiczů.

V roce 1935 postavil tehdejší roudnický občan Bohumil Sýkora první, ještě netřídovou, plachetnici. Za války byly v dílně na rakve, tehdejších majitelů pohřebního ústavu, bratří Müllerů, postaveny první tři plachetnice třídové – olympijské joly. Po válce do party majitelů těchto lodí přichází další významná osobnost – stavitel lodí, závodník a nadšený sportovec, Bedřich Břicháček. Skupina zájemců o jachting se rozrůstá a tak je v roce 1949 požádána místní organizace Sokola o její začlenění do svých řad, jako nového oddílu jachtingu. Rozhodnutím výboru Sokola v Roudnici ze dne 15. 12. 1949 byl tento nový jachetní oddíl ustaven. Stal se tak teprve šestým oddílem v tehdejší ČSR, po Praze, Brně, dvou oddílech na Máchově jezeře a po Plzni… Od roku 1950 se rozběhla také amatérská stavba lodí nové třídy „Pirát“, takže do dvou let měl oddíl již 16 lodí této třídy. Celostátního mistrovství v Plzni, v roce 1951, se roudničtí závodníci již účastnili… Dalšího roku, 1952, na mistrovství republiky, roudničtí vybojovali již tři přebornické tituly – B. Břicháček, Jan Volný na Pirátu, Fr. Sekot a Anna Valentová ve smíšených posádkách na Pirátu a ve třídě Pirát dorostenci J. Tůma a V. Rous. Úspěšně závodily též mladé jachtařky H. Krásná a H. Poustková. Tyto a následující sportovní úspěchy roudnických se staly posléze povzbuzením a impulzem k zakládání obdobných jachetních oddílů na Labi –např. ve Štětí a v Lovosicích.

 Roku 1951 vznikla myšlenka, využít specifických vlastností tekoucí vody řeky Labe a uspořádat kromě tradičních závodů také závod nový – dálkový. Tato disciplina u nás nebyla dosud obvyklá, ale ukázalo se, že to byl dobrý nápad. Ve spolupráci se sokolským jachetním oddílem Baraba z Ústí n. L., vznikl tedy dálkový závod na trati Roudnice n. L. – Ústí n. L., pojmenovaný podle soutěsky, kterou se projíždí při poproudní plavbě po Labi, pod Malými Žernoseky – „Česká brána“. Již v prvním ročníku byla účast závodníků velká – 32 plachetnic, následujícího roku dokonce 96, což jsou čísla, pro jachetní závody nebývalá!

Ve svých počátcích se roudnický jachetní oddíl potýkal s řadou potíží. Nebyly žádné zkušenosti se stavbou nových lodí, nebyl materiál, ani místo pro podobnou činnost… Hotové lodě se vesměs nedaly sehnat, stavěly se většinou amatérsky. Nebyla také žádná loděnice, první provizorní základnu našel oddíl na hrázi, oddělující nad mostem plavební kanál od hlavního labského řečiště. Od roku 1952 se začíná jednat o přemístění oddílu na pravý břeh Labe do prostoru „Pod lipou“. Členská základna oddílu se přitom dále zvětšuje, jeho zaměření se navíc zásadně rozšiřuje – od té doby jsou totiž jeho součástí též vodní motoristé, tehdy v čele s bratry Müllerovými, průkopníky tohoto sportu u nás. Ještě téhož roku spatřila roudnická veřejnost na Labi závody motorových člunů – závody toho druhu první v republice, což Roudnici zajišťuje nezpochybnitelný primát v tomto oboru!

Staví se další plachetnice třídy „Pirát“ a též, tehdy nové, plachetnice třídy Mlok“, původně francouzské konstrukce, na jejichž šíření v republice má roudnický oddíl velkou zásluhu. V roce 1953 bylo oddílu konečně určeno místo pro stavbu nové loděnice a klubovny na pravém břehu Labe nad veslařským oddílem ČAC. Staví se klubovna, rok na to i loděnice, přitom se stále obsazují jachtařské závody, často s vynikajícími výsledky pro Roudnici…

V roce 1955 byla dokončena stavba klubovny. Od roku 1956 je „Česká brána“ závodem mezinárodním, účastní se jej totiž též jachtaři z tehdejší NDR. Je prodloužen až do Drážďan a na jeho startu se objevuje neuvěřitelných 115 plachetnic, z toho 23 je z NDR. Tento závod je považován za vůbec první mezinárodní závod tohoto sportu u nás.

V roce 1957 byla dokončena první loděnice a téhož roku bylo oddílem v závodech získáno 11 přebornických titulů. Pokračuje se ve zvelebování oddílového areálu zavážením staré tůně. Roku 1959 se také začíná svépomocně budovat dílna pro stavbu lodí, která byla dokončena o rok později. Na podzim roku 1962 proběhla významná událost – bylo uspořádáno mistrovství republiky motorových člunů, na kterém roudničtí bratři Müllerové získali dva přebornické tituly… Od toho roku byly závody motorových člunů, pro velký úspěch při jejich organizaci, pořádány v Roudnici každoročně.V roce 1967 tento závod proběhl jako mistrovství Evropy poprvé na území tehdejší ČSSR a v červnu 1969 dokonce jako mistrovství světa. Jaroslav Müller získal jako první u nás v tomto oboru čestný titul „mistr sportu“, jeho syn, Ota Müller, dosáhl v roce 1966 na 3. místo na mistrovství Evropy v NDR, za což dostal tento čestný titul též. Vrcholem jeho sportovní kariéry bylo vítězství ve své kategorii na mistrovství Evropy v Roudnici v roce 1967 a obdržení titulu „mistr Evropy“. V roce 1952 na podobné vítězství stačila rychlost 20 km za hodinu, v roce 1967 již to byla rychlost, přesahující 100 km za hodinu… To dostatečně dokumentuje technický pokrok v tomto sportovním odvětví…

Koncem šedesátých let pomalu dochází k odklonu od lodní třídy „Pirát”, přechází se tedy na vylepšenou třídu „Moth”, amatérsky se staví lodě tříd „Finn”, „Cadet” a „Optimist”. Mezi staviteli lodí v našem klubu vynikají zvláště nadšenci, jako pánové Bedřich Břicháček, Michal Kolář a Jaroslav Betka.

Na přelomu let šedesátých a sedmdesátých nastupuje pomalu další garnitura závodníků, zastoupená jmény J. Maier, P. Kříž, V. Suchý, L. Brožovský a J. Tůma. Mezi nejúspěšnějšími byl J. Maier, který po mnoho let úspěšně reprezentoval náš oddíl. Patřil vždy k dobrému jachtařskému průměru, v roce 1969 například získal v 21 startech 14x první místo. Zúčastňoval se též závodů mezinárodních a byl po několik let členem československého reprezentačního družstva. V roce 1973 získal pak první místo v bodovacím žebříčku třídy „Finn“.

Se zavedením nové lodní třídy „Optimist”se objevila nová jména závodníků, jako byli R. Medek, J. Rybáček, S. Spilka, P. Blažej. Zvláště J. Rybáček velmi brzy dosáhl značných úspěchů, nejdříve s „Optimistem”, později ve třídě „Cadet”, ve které v letech 1973 získává na přeboru ČSR 4. místo, na mistrovství ČSSR roku 1974 2. místo, v roce 1975 2. místo ve spartakiádním závodě, přeboru a poháru ČSR, a nakonec i 10. místo na mistrovství světa v Itálii. Účastnil se pak mnoha i mezinárodních závodů a vždy se umisťoval na předních místech. Později přešel na třídu „Finn”, kde získal mimo jiné 1. místo v Regatě přátelství v NDR, i 3. a 1. místo v krajských přeborech a pohárech. Úspěšný byl i v přeborech ČSSR.

Následníkem J. Rybáčka se stal v roce 1972 teprve osmiletý Michael Maier, který již v tomto věku získal na výročním závodě 5. místo, příštího roku v témže závodu již 2. místo a v roce 1974 v poháru ČSSR dokoncemístoprvní. V následujících letech se účastnil množství závodů a většinou už neopustil přední místa mezi závodníky třídy „Optimist”. Roku 1978 vystřídal ve třídě „Cadet” J. Rybáčka a úspěšně pokračoval ve slibně se rozvíjející sportovní činnosti.

Počátkem sedmdesátých let nastal opět rozvoj motorových člunů, ale většinou již ne závodních. Začaly se stavět lehké sportovní čluny, většinou typu „Galaxie”, využívané hlavně k rekreačním účelům a k vleku vodních lyžařů. Vodní lyžování se u nás provozuje dodnes pouze rekreačně, i když někteří členové se v minulosti závodů též účastnili, např. M. Dobiáš, L. Dvořáček, P. Vršecký, J. Brůža a J. Medková. V těchto letech se někteří členové znovu věnovali závodním motorovým člunům, značnou překážkou jim byl však nedostatek vhodných lodních motorů, neboť jediným použitelným motorem byl tehdy pouze dvoutaktní benzinový automobilový Wartburg…

V osmdesátých létech pokračuje úspěšná jachtařská závodní činnost M. Maiera, který se později stal nejúspěšnějším klubovým reprezentantem za celou jeho historii. Závodí dále jeho otec J. Maier, B. Břicháček, J. Rybáček, M. Kolář, A. Rous, T. Přerost, P. Randák a celá řada dalších, kteří by si zasloužili zmínku… V oblasti vodního motorismu zaslouží připomenut aktivita L. Vyskočila, který se dobře umisťoval na celostátních závodech motorových člunů své kategorie, patří sem i bratři Líbalové, T. Přerost, rodina Brůžova… V oblasti rekreačního motorismu sem náleží jména jako V. Majer, V. Hort, J. Martinovský a V. Rous, kteří se účastnili různých závodů místního významu. Klub v těch letech míval až 109 členů.

Léta devadesátá jsou dobou, kdy se jachetní oddíl osamostatňuje, do té doby patřil totiž pod Tělovýchovnou jednotu Spartak Roudnice, jako „Oddíl jachetní a vodního motorismu“. Tento proces proběhl v roce 1990 a od 1. 1. 1991 je tu klub se jménem „Jachting Roudnice nad Labem, založený v roce 1949“. Pokračuje závodní činnost jachtařů, vytrácí se však závodní aktivita motorářů, je udržována pouze na úrovni rekreační – motorovou loď přestavuje J. Martinovský, později též J. Zrzavý, ostatní využívají své menší čluny hlavně k vlečení vodních lyžařů… Jachtaře zastupují hlavně jména M. Maier, J. Maier, P. Bauer, A. Adámek, K. Dykast, P. Oulická, později pak P Deutscher, P. Bláha…

V roce 2002 postihla jachting v Roudnici, stejně jako celý tok Vltavy a dolní Labe, zničující povodeň, jejíž následky klub velmi dlouho, s pomocí svých členů i mnoha vnějších příznivců, odstraňoval. Bylo zachráněno jen to, co bylo ocelové, zděné, betonové, nebo uložené výše, než dostoupala hladina rozvodněné řeky – to je v tomto případě zhruba 50 cm nad podlahou 1. patra klubovny… Podobně tomu bylo i v roce 2013, kdy voda vystoupala proti stavu z roku 2002 „jen“ o asi 80 cm níže… Ani jedna z těchto děsivých zkušeností však nepřerušila klubovou činnost. Členové, již částečně poučení událostmi roku 2002, se aktivizovali, škody se odstranily, zbytečnosti se zlikvidovaly, takže kdo to tehdy po povodni neviděl, nepozná, co klub potkalo…

(S využitím almanachu k 5Otému výročí YCR Roudnice z r. 1999 a z jiných zdrojů sestavil Jiří Zrzavý)